Smrt…

Vždy, téměř vždy, maje přesvědčení o správnosti zdravého životního stylu, snažila jsem se jej dodržovat a vzdělávat se v této oblasti. Nese to s sebou jisté výhody. Člověk se cítí dobře fyzicky (pokud zrovna nelapá po dechu při běhu ve 30° vedrech, neomdlévá dehydratací na 45 536. m cykliostického výletu, nekulhá po špatně zvoleném povrchu běžeckého tréninku, nekulhá po špatném odhadu svých schopností a následném dopadu s nohama připnutýma na tu destičku, nevidí jen na jedno oko po dodržení svého motta “kdo nepadá, jezdí pod své možnosti)…cítí se dobře i psychicky, v opojení vlastním tělem vyráběné drogy-endorfinu, vznáším se, vše je krásné. Pyl, lněný olej, sezam, syrovýtka…

Je to příjemný život. Čím zdravěji jej vedeme, tím více se dožijeme? Nevím, říká se to. Oponenti vyrukují se stoletou babičkou, která celý život snídá špek… Proč ne, nedílnou součásti zdraví je duše a pokud je do oblasti zdravého životního stylu zahrnována pouze strava, nemá toto valných výsledků a naopak i když nežijeme podle stravovacích tabulek, ale naše duše vzkvétá, lze tím ledacos v těle napravit.

Stále mi scházel vhodný argument pro tento životní styl. “Pocit zdraví” je pro mnohé kupodivu slabý…je to jen chvíle, kdy se  zjevil nový mnohem silnější argument, který mi poskytuje oporu pevností shodnou s helvétskou vírou.

Příprava na smrt. Příprava na přirozenou smrt.

Dnes, kdykoliv někdo zemře, automaticky se zeptáme “na co?” Zemřít “na něco” se stalo běžné jako kouření. Stalo se běžné, ne tak přirozené. Přirozené je nekouřit, přirozené je zemřít protože nadešel čas…. Když budem udržovat naše tělo, naši duši ve zdraví, připravujeme se tak na přirozený odchod, bez napojení na hadičky v nemocnici, bez čekání až nás nemoc v posledním boji přemůže, bez rozkladu zaživa. Toto chci.